VZKŘÍŠENÍ (I.)

Kde živí hlučí, ve svém ztišení

dočkají-li se mrtví Vzkříšení?

Šli, ale nejdou, snili, nezasní,

ať byli šťastní, ať snad nešťastní,

teď leží bez slova a bez hnutí,

spí pod kamenem zapomenutí.

Kdo silný dost, že kámen odvalí,

kdo doufá, jako oni doufali?

Věřící jejich vírou kdo tu je,

jak milovali, kdo tu miluje?

Když jarní vánek svěže zavane,

kdo může vzbudit dávno uspané?

Kdo chtěl by křísit, rady neví si,

kdo chtěl by vzkřísit, možná, nevzkřísí.

Za pozdní noci, když vše utichne,

zašeptá někdo, někdo zavzdychne?

Tma kryje kraj, tma zahaluje dům,

ve kterém dobilo cor cordium.

Bije jen živým s věže hodina?

Žije se, pozapomíná?

Snad mohli slovo době doříci

Zlatému Teleti se kořící,

snad doznívá jich píseň nejasně,

snad umlkali příliš předčasně,

snad také uši živých neslyší

poslání mrtvých, moudrost nejvyšší.

Ne moje řeč, jen tiché šeptání

vzbudí-li dávno mrtvé ze spaní?