VZKŘÍŠENÍ (II.)

Není-li Vzkříšení jen slovem,

nadějí marnou není-li:

Vstaňte, o mrtví! My, kdož zovem’

se živými, jsme zbloudili!

Poznáváte-li rodnou zemi?

A pozná-li Vás rodná zem’?

Ó mrtví, nějak teskno je mi:

možná my živí nežijem’!

Možná, že žijem’ dny jen liché,

v nichž odumírá myšlenka.

Důvěrně šeptám v chvíli tiché,

než zasvitne zas jitřenka:

Je život všestranný a dravý,

života tempo překotné.

Je péče o fysické zdraví,

nám uniká jen nehmotné,

požitku unášejí vlny,

rekordů ve všem doba dnes.

Čím víc však křičí: život plný!

tím více roste z prázdna děs.

Ti, kteří mluví stejnou řečí,

kdes mizejí si v daleku

a propastí je denně větší

pout od člověka k člověku.

Není-li Vzkříšení jen slovo,

jak skeptik míní otrlý,

šeptání slyšte básníkovo:

Čas živé křísit, umrlí!