VZKŘÍŠENÍ

V zahradách vzňaly se květy

podobny slavnostním světlům,

rozžatým v nadšení zbožném k uctění božského těla...

Očistná vzkříšení vlno, nitry se rozlévající,

v živelném bohatství, v síle, v přílivu jarého žití,

vítám tě, dveřnice jara, vroucná a sladká a světlá,

vítězi laskavé země, v člověku promlouvající

ve chvíli svaté, kdy v srdci vytryskne pramének lásky.

Omládlý, statný a mužný vyrůstám v rašení touhy,

do dálky světové výhled před zrakem rozprostírá se,

otevřen dotekem mocným slunného vzkříšení žezla.

Vírný svět, veškeré lidstvo slavnostně vlní se duchem,

oči mé rozplameňuje, vzněcuje kolozpěv krve,

rozpětí dává mým pažím, aby svět obejmout mohly,

úrodní lačnící nitro o žatvě rozjímající.

Cítím se života stromem hořícím plaménky květů,

větve své rozkládajícím nad pestrým vlněním lidstva,

cítím se biblickým stromem, v Ráji, jenž v blaženém věku

nabízel jablko svůdné, rozkoší překypující,

prvotní dvojici lidí, která v něm chutnala život,

zhrdajíc výstrahou boží za cenu poznání lásky,

která jak bezmezné moře vlní se lidskými nitry,

radostně bájnému stromu skýtajíc výživné mízy,

aby se korunou zpěvnou

nad zemským stvořením sklenul,

těžkými zralými plody znova vždy sváděje ženu,

klíčnici ráje!