VZKŘÍŠENÍ.

Poledne bylo. Vzduch pod stromy v světelných pruzích blýskal se jak křišťál,

zbohatlý nedávným rozchvěním chvátavých kroků a továrních píšťal

i v dálce již ulehlým hlaholem poledních zvonů. –

Uprostřed azuru viselo slunce a nemělo záře,

a země, ztemnělá věky, šílela různobarvými plameny květů.

Myšlenku těžkou jak život bylo možno číst poutníkům z tváře,

a trpkou chut její z podivně zkřivených retů.

A marně ptal jsi se, kdeže je město, do něhož v průvodu spějí,

kde chrámy božstev, k oslavě jejichž znaveni pějí

nikdy neslyšené písně, složené z teskně záhadných tónů. –

Volně jsem kráčel za průvodem přešlým a v prachu šlépěje sčítal,

krůpěje potu, jež černě se zemí se slehly, a zářící slzy –

a každou stopu i krůpěj potu i slzu k zmnožení počtu jsem radostně vítal

a při každé mezeře zachvěl se hrůzou a ptal se, nejdu-li brzy.

Tisíce přede mnou přešly – a miliony se tísnily za mnou...

Všem byl jsem vůdcem i zákazem, mezí i branou slavnou –

a nové písně jásajících v neznámých dosud jazycích země slyšel jsem z dálky,

hlučení kvasu budoucí hostiny i výkřiky příští duchové války.

Děs černý, jak chuchvalce uhelného kouře, pohled mých zřítelnic zpřísnil,

zhmotnělé paprsky slunce na ramena mi padly,

a mocně vzklenutý blankyt čelo mi tísnil...

Přede mnou na stvolech ochablých kalichy odkvetem vadly,

praskaly klasy, jak v žáru mohutných výhní,

kořeny hnaly do kmenů svatojanskou mízu,

a z nízko u řeky ležících slatin a močálů líhní

vylétla svítivá mračna pisklavého hmyzu. –

Myšlenka popírající božstva mozek mi rvala.

Však sotva jí sveden

na čerstvě zoranou líchu kročej jsem učinil jeden,

příšerně bdělá strážkyně života přede mnou vztyčena stála...

A jako fantómy utkané z mlhy kolem nás táhly

zástupy nesčíslné, jež po mém pohledu žíznivě prahly

a zvolna se ztrácely v dálce a byly teskny a němy...

Tu náhle Tvůj kvílivý výkřik vytrh’ mne snění a vrátil zemi.

Vzpomněl jsem na těžkou hodinu Tvoji, na Tvoji úzkost a bolest,

od níž jsem, šílený hořem a bázní, zbaběle uprch’,

sláb jsa, než abych moh’ bohatě rozvitý květ čisté rozkoše donést,

kterého poupě s Tvým svolením jsem ve chvíli početí utrh’.

Veliká lítost mi zalila prsa, a slzami zkrápěl jsem cestu,

do rozloh vyčítavého ticha jsem vysílal kajícné své štkání,

před údery rozhněvaného slunce oči jsem zacláněl dlaní

a letem ptáka se navracel k městu...

U okna stojím teď. Večer se nad krajem kloní,

soumrak se po lukách s klekáním honí,

chladný van větru do jizby padá a zemí a senem voní.

Pod okny šumí mi lípy, a v dálce zpívají ptáci,

sleduji na nebi oblaků volný běh –

a za mnou ve hloubce jizby hned zazní jasněji a hned se ztrácí,

hned spolu rytmicky splývá dvojí dech...

Srdce bolí mne láskou a stůně bláhovou touhou

pohladit oblaka, pohrát si se stromy všemi,

potěšit ptáky i zvířata písničkou krásnou a dlouhou,

políbit vášnivě laskavou zemi –

a rameny, jako rybáři moře v své sítě,

objati všecko, co bude jednou živit mé dítě.