VZKŘÍŠENÍ.

Zdrán svými nepřátely,

a bídně zdeptán v prach,

kdys básník, orel smělý,

dnes, v hrudi steré střely,

jsem ležel na marách.

Ni známky o životě,

vše za mnou shon a vír.

Já propadl již hmotě,

a v každé kosmu notě

jsem slyšel: Mír, jen mír!

Tu kdosi přišel ke mně

a tiše vztáhnul dlaň.

Kol voněla hned země,

a kvetla, sotva jemně

on pohladil mou skráň.

Kdo byl to? Svatá láska,

či vlastní pýchy cit?

Či slední k žití páska?

Má smrt jen byla maska,

já cítil: Musím žít!

Jak Ježíš Lazarovi

„Vstaň!“ hlasem něhy děl,

kdos mystickými slovy

mně vdechl život nový,

a já jsem za ním šel.

A teď, co prší kolem,

ať kámen nebo kal,

mnou nehne, liljí polem

jdu tiše, netknut bolem,

za novým cílem dál...