VZKŘÍŠENÍ.

Bledá, mroucí, v objetí mlhy vzdušné,

jež jak závoj nevěsty chví se cudný

přítmím lože, nad tichou zemí zvolna

shasíná luna.

Na východě v červánků lesku matném,

v moři zlata zvlněném vánků dechem,

v hymnách země po myrtách stoupá slavně

veliké slunce.

Tak v mé srdce šílené bolem dávným,

které kopím osudu skláno ostrým,

krvácelo nad hrobem snů svých plachých,

vrací se láska.

Na své skráni její dech cítím vlahý,

s vůní vlasů, v polibcích žhavých stoupá,

cudná, čistá vrací se na rty zpráhlé

mrtvá má píseň.