VZKŘÍŠENÍ.

Zde v městě tomto, městě na severu,

v něž dýchá přes den ohavnými ústy

kraj dýmem mstící zvolnou zkázu svou,

dnes čistý vzduch jest, hodný svatvečera...

Zřím... Na náměstí dole před kostelem

se množství vlní, cosi čekajíc.

Ah – vzkříšení je... Slavné vzkříšení je...

Den znaven klesá šumných do ulic.

Je vzkříšení a zšedlé je již nebe.

Slyš, v lidstva šum hodiny tlukou sedm.

Stydnoucí stříbro ran svých ve vzduch pouští.

Na náměstíčko elektrická tramway

přibíhá – zvoníc, mručíc, prskajíc...

Již světla planou, kroky chodců stanou...

A náměstí se plní víc a víc...

A již v ně vtéká řinčíc hudba střelců.

Náměstím proudí, za ní mužů četa...

A modré postavy se u kostela

nejapně staví, točí, odskakují,

se rovnají a vážně přihlížejí,

strážníků kterak řada spěchajíc

kol nich kruh úcty tvoří... Oči střelců,

viz, pýchou planou, v neurčitu stanou – –

A náměstí se plní víc a víc...

Čekání chvíle... V ní má duše snivá

nevidí tvrdé na severu město...

(Rachotem ran a sladkým zvukem zvonů

kraj mladý zvučí... Za vesničkou v háji

sukénka bílá u mužského pláště

se chvěje, prosí, tiše vzdychajíc...)

Den vzkříšení je. Ach – den vzkříšení je...

Ó duše má, již nevzpomínej víc. – –

Úsečný ve sny vběhl náhle povel.

Zvlnil se dav a v předu promenáda

se zkolísala... Ručky v rukavičkách

se k ouškům nesou. „Hoch an! Feuer!“ Trrrum!!

Modlitba pušek letí k nebesům...

A ticho zas... Dost oči uzřely...

ještě si dvakrát výsknou výstřely

na počest Pána, jímž Vám spása dána,

na počest Toho, jenž dnes z mrtvých vstává;

ještě si z hloubky zvony zahlaholí,

tajemné zprávy vnesou do okolí...

Vzkříšení!... Vzkříšení! –

Zavírám okno...