VZKŘÍŠENÝ LAZAR VYPRAVUJE SESTRÁM O SVÉ SMRTI

Mně zjevila se v nocích dlouhých

a žalných moje Duše celá

v své nahotě a v rysech pouhých,

a pohled velkých útrap měla.

Já řek’ jí: „Velký strach mám o tě.

Buď u mne, tma je venku všude,

psi vyjí, hřmí, to bouře bude, –

Les tmavý stojí o samotě.“

A nedala si přece říci,

mne políbila v mroucí skráně

a tiskla moji zřítelnici,

pohlédla v dálné cesty pláně.

Proud slz jí tekl v ňadra bílá;

mou chladnou ruku v posled vzala,

že k srdci znovu krev se hnala.

Ruch světa sledním douškem pila. –

Než lehkým křídlem země znikla,

má duše, která lásky plna,

mne opouštějíc bolem vzkřikla,

jak o břeh kdy se tříští vlna,

mou ruku držíc vzpomněla si

na všecko, co jsme spolu žili

a kde jsme lásku lidskou pili

a hladila mé dlouhé vlasy.

A řekla mi: „Ty jsi již starý,

tvé sestry půjdou světem samy,

a synů jejich výkvět jarý

ctít bude mezi mohylami

tvou šedou, ustaranou hlavu. –

– Spi, Lazare, já jdu. – Je pozdě. –

Kdes bludička se svítí v hvozdě.“ –

Pak vzlétla s šumem jak spád splavu. –

A viděl jsem ji ještě kdesi

se nad obzorem tyčit k výši,

nad cedrovými létla lesy,

jež zábradlím se zdály, tiší,

tak ploula, bod jen v posled byla. –

A kapka krve v srdci stichla,

má prsa z hluboka jen dýchla

– a věčná noc mne obklíčila.