Vzmuž se potřetí!

Již všecko bylo na tom světě jednou –

povídá mudrc s žalujícím vzdechem.

Neplač, když tváře jedné lásky sblednou,

neplač, když píseň dálným zmírá echem!

Když shlédne den a uchystá se k spaní,

i ty jdeš spat, bys zaspal bolest svoji;

nový ti život světlo vdechne ranní –

dnes zmlklá píseň poránkem tě zkojí! –

Nezoufej nikdy věčným nad zákonem! –

co zašlo dnes, to zítra zas se vrátí,

a slze s těžkým vyplakané stonem

budou jak perly nad vzkříšením pláti! –

Dvakrát jsi, lide velký, vykrvácel,

dvě rakve stesali ti na tvou matku,

dvakrát jsi život dvojí smrtí splácel,

dvě rány neseš z boje na památku!

Tam u Lipan kalich se zarděl krví,

jak slunce rdí se mraků ve návalu, –

ten musí klesnout, kdo je v boji prvý –

však první jen vítězství nese chválu!

Myšlénka krvavým jen projde křestem!

ten, kdo ji zplodil, smrtí ji vykoupí.

Kdo prvním pohanů jest věrověstem,

ten nesmí nikdy životem být skoupý!

Z Tvých útrob vyšlo krásné, božské dítě,

mělo-li žít, Tvé krve třeba bylo! –

Tys zemřel – ale ono probudí tě,

dorostší v reka, v dík že krev tvou pilo!

Nežaluj lide na svou Bílou Horu,

ta na lipanskou rakev víkem byla,

tys ranou první chořel ve úmoru –

ta druhá jen tu první rozjitřila.

Hrozná zní bolest; – dva předlouhé věky

znak smrti vryla čelo na skořené: –

bojiště pusté – jen smrtelné jeky

trhaly vzduchem; – kdož to zapomene? –

A místo písní vítězného davu

prokletý skřehot kněží z breviářů –

a ortel katův na ztracenou hlavu,

a ston a kletby z hrozných ze žalářů...

A v horách pláč zoufalých matek, dětí

smíšený s žalmem psanců srdcervoucím –

dozvuk té písně ještě po staletí

boleti bude bolem nehynoucím.

Však ten, kdo dvojí smrtí dokonává,

ten dvojnásobně také z mrtvých vstává! –

Kdo dvakrát v boji za svobodu klesá,

vítězně dvakrát vstoupá na nebesa! – –

V boj třetí los tě neúprosný volá: –

máchni svou zbraní, otřes pyšným čelem,

zvítězila dvakrát, – kdož tě skořit zdolá? –

klesnul jsi dvakrát, – vstaň omládlým tělem!

Neboj se vrahů! – hleď, již chví se strachem,

sotva že zahřměl pokřik války vzduchem;

jak divý víchor rozmetáš je prachem,

jak strašidlo je starým splašíš duchem.

Však kdybys kles – nuž, je to kletba dějů!

té nikdo nevyrval vítězství palmu –

kdo zapadnout má dějin do závějů,

vítěznou píseň steskem změní žalmů!

A kdybys kles – nuž, zemřels aspoň rekem!

líp třikrát zemřít, než žít jednou robem!...

v zoufalém smíchu, se smrtelným skřekem

odpovíš vrahům– nesprzněným hrobem! –