Vznešená idea.

Nic člověka v světě

více nepovznese,

jak kdy za velikou

ideou se nese.

Tu si přeje každý

jen tak dlouho žíti

až by ji co slavný

skutek mohl zříti.

Jako matka robě

k ňadrům svým ji vine;

se vší horoucností

lásky své k ní line.

Na všecko pak téměř

v světě zapomíná;

na ni jenom myslí,

o ní jenom snívá.

Ona všecky slasti

jemu nahražuje;

ona jiný svět mu

v duši vykouzluje;

on pak celý svět ten

jako Tvůrce řídí –

jaký div že nebe

svoje v tom on vidí.

Co je hvězd planoucích

nočním na blankytu,

tolik ideí mu

ňader ve úkrytu.

Ty se všecky točí

kol té velké, stálé,

jež jim dává světla,

záře neskonalé.

Nic člověka věru

více nepovznese,

jak když za velikou

ideou se nese.

Ta jen může ducha

v pravdě ušlechtiti,

ta jen ráj na zemi

jemu vykouzliti.

Ta jen naučí jej

velkost božstva znáti;

i co vznešeného

v světě milovati.

Neboť můž’ – na příklad –

sladší vášně býti,

než chtít drahou vlast svou

z jařma vyprostiti?