Vznešenost.

Vznešenost, toť vábivé jest postavení,

jež se cení nad veškerý majetek,

nemá však mnohdy dlouhého trvání

a nerada končí bez zápletek.

Vznešeným býti a nic více,

to není ještě vše, co máš znát,

ze zadu těžko uhlídneš líce,

pro vznešenost když nechceš v oči se podívat.

Přeješ-li si vznešeným dlouho býti,

pak musíš k tvé slávě více připojit,

ta chvála světa tě nikdy nenasytí

a k celé té slávě lze ještě hanby dojít.

Pravá sláva, ta zvítězí vždycky,

ve které jsou ctnosti, jež nesmíš postrádat,

ty musí se v nitru třpít jak hvězdičky

a ty ctnosti musí tebou vždy ovládat.

Jen při skromnosti nech sebe znát,

ve výši nedej se v náruč světu,

neubírej sladkostí každému květu

a zasloužíš-li, zůstaneš snad vyvýšen stát.

Vznešenost nerada udílí dary,

myslí, že tím v ponížení upadá,

soucitu a uznalosti ráda dává vari,

ctnosti tyto za sebe nedůstojné pokládá.

Pozemská vznešenost nemá velké ceny,

obratem ruky je po ní veta,

nestálá, těkavá, jak vodní pěny,

ztratí se pro tvoji hanbu a výsměch světa.

Srdce nechť nežádá od světa slávy,

která potrvá jen kratičkou dobu,

ale skromná přání život ti osladí

a neucítíš života mdlobu.