VZNEŠENÝ ÚKOL.

Duch svatý v nitra prahnoucí se vlinul.

Zvuk s nebe jako vichru náhle ztich’,

zjev žárných plamů nad hlavami zminul;

klid zavlád’ v domě věrných Kristových.

Tu Utěšitelových darů dbalý

sbor apoštolů vyhrnul se ven;

víc Židů zatvrdlých se nelekali,

byl Kristus jimi směle veleben.

V tu dobu v opuštěném večeřadle

jen matka Ježíšova zůstala

a v duši její prohřáté a zmladlé

v žár láska k dílu spásy vzrůstala.

Choť nebeský, jenž skryl ji pod peruti,

když z něho Boží Syn v ní počat byl,

v ní způsobil a zmocnil toto hnutí

a hlasem tajemným k ní promluvil:

„Slyš kázat apoštoly! V této chvíli

jich družstvo, zbaveno všech okovů,

již rozvinuje míru prapor bílý

a šíří mladou církev Kristovu.

Aj, vidím, jak se silou rozpínavou

ta církev stává mocným tělesem;

je vítěz Kristus toho těla hlavou

a já, Duch Boží, duší jeho jsem.

Ač hlavu má to tělo světodějné

a já mu sílu divotvornou vlil,

však ještě třeba dát mu srdce hřejné,

jímž velmi rád bych tebe učinil.

Ó, rci, zda v tomto těle navždy mladém

chceš zbuzovati zbožný ruch a cit

a hřáti je, by nezmíralo chladem,

zda církve srdcem mateřským chceš být?“

Jak na zvěst archanděla Gabriele,

když měl se vtěliti v ní božský host,

vše cítění a chtění ovroucnělé

v ní změnilo se v prostou poslušnost.

Vší něžnou myslí k tomu svolna byla;

tu z chotě Ducha, jímž se dala vést,

hruď její milost nová zaplavila

a církve srdcem učiněna jest.