Vznítilo slunce svoji tvář...

Vznítilo slunce svoji tvář,

to bylo podvečer k páté,

rozlilo tajemnou svou zář

kolem Tvé hlavinky zlaté;

ústečka vzdechla naposled,

naposled leskly se oči,

rtíček Tvůj chvěl se, bled a bled –

ach, jak mi hlava se točí!

Vzal jsem Tě v lokty vyděšen –

posavad hrůza mne drtí –

chtěl jsem ten nejkrásnější plen

vyrvati z náruči smrti;

nechtělť jsem věřit’ nikterak,

mrtvou že v loktech Tě nese,

vroucně jsem líbal zhaslý zrak –

Ach, jak mi ňadro se třese.

Jaká to strašná skutečnosť!

Bez Tebe života není;

z duše mé vyrván drahý skvost,

plano mé pění a snění;

na srdci těžký leží mrak,

noha má okovy vláčí,

ach, že jsem Tebe vzdálen tak!

duše má utone v pláči.