VZOR KRÁSY.

Proč, má harfko, zpívati kdy chtěje

Krásy vzor tě pojmu, rokotáš

V rukouch mých? proč struna se tak chvěje?

Odvážlivost zpěvu mého znáš?

A předc duch můj vzhůru jen se strojí,

V orličí se odváží on let;

Nechť se ruka třese, nechť se bojí,

Hluboko již pod ním leží svět.

Již jej patřím krásný obraz její,

Již jej vidí duše, duše má;

„Sláva!“ nervy v souzvuk s světem znějí,

Touha, hrůza, láska srdcem hrá.

S nadhvězdného sestup stolce blíže!

Však co žádám, bleskem zahynu,

Vždyť mě k zemi tělo ještě víže;

Sestoupí-li, v nic se rozplynu.

Tělesnému oku noc ji krýje,

S rozedněním shasne oka svit;

U vzezření duše jenom žije,

A tam temný jen ji najde cit.

Tělesným ty okem nespatřená,

Duše jen tě temně patří vzhled.

S Bohem, v Bohu bydlíš nestvořená,

V prvním dnu s ním založilas svět.