Vzorný dopisovatel. (VI.)

Vážený a ctěný pane,

dovoluji si Vám říci,

že i na mne neméně

shledání to nečekané

jako rána zdrcující

předevčírem dopadlo.

Kořil jsem se slečně dceři,

neznal jsem Vás, co a kdo Jste,

Vy Jste byl tak laskav a

pozval Jste mne na večeři.

Co dál bylo, to je prosté,

jak jsem čet’ kdes v románě.

Otevřel jsem Vaše dvéře –

noha vstoupiti se zdráhá:

Vy Jste stál tu přede mnou!

Ucouvnul jsem v nedůvěře:

Jakže, tato těžká váha, –

to je její tatínek?

Ten, jehož jsem vyhazoval

často k ránu vlastnoručně

od „Boty“ i odjinud,

ten, jenž při tom tak se choval,

a tak nadával mi zvučně,

že vzal oba policajt –?

Jakže, tohle tchán je pro tě,

ten, jejž tolikrát jsi vlídně

opilého podpíral,

který lezl k „Zlaté botě“,

kde se opil šestkrát týdně,

když tam byla Adéla –?

Jakže, člověk, který ženat

kupovával šperky pro ni,

dal jí klobouk, slunečník,

člověk, který do svých tenat

jistou Frici svábil vloni, –

to že je tvůj příští tchán?

Neračte se divit tomu,

pane vážený a ctěný,

že při onom shledání,

do Vašeho vstoupiv domu,

byl jsem jako opařený – –

já jsem očím nevěřil.

Vážený a ctěný pane,

do nejdelší smrti ani

toho bych se nenadál...

Ostatně to řeči plané.

Co se týče milostpaní –

proč bych jí co povídal?

Ctěný pane, zvykem mým to

není, dělat někde klepy,

neboť já jsem – karakter!

Proto se jen slušně tímto

poroučím, já, osel slepý,

který jsem se neptal dřív.

Žijte tedy zatím blaze!

Na shledanou v době příští –

třeba někdy k ránu zas!

S úctou J. V. Ostrý v Praze,

číslo deset, na Bojišti,

třetí schody, první dvůr.