Vzorný myslivec.

Dvojku na ramena,

boty po kolena,

v kožich chlupatý,

teple upjatý

myslivec jde na jelena.

V hustém, černém lese

o strom podepře se,

a kryt závějí

čeká v naději,

až zvěř ukáže se.

Jelen v tom a laně –

myslivečku na ně

pevnou rukou měř,

hle, ta krásná zvěř

vstříc smrtelné přišla ráně.

Ale jaké zmatky!

padl naň sen krátký,

a než promnul zrak

a ví co a jak,

zvěř juž mizí bez památky.

Střelí – rána lichá...

Mysliveček vzdychá,

smuten kráčí zpět

proklínaje svět –

leč juž pozdě honí bycha!