Vzpomeň si!

Drahá! zda v dálce pomyslíš,

že duch můj vždy ti bude blíž,

že k tobě láskou připoután,

že bez tebe jen ve snách žiju

a bez objetí tvého nyju,

že v duši mé tvůj věčný stán.

Zda pomyslíš si na ten den,

kdy v čarokrásný, milý sen

mne úsměv tvůj byl konejšil;

kde ve tvůj klín jsem sklonil skráně,

a ret tvůj jako úsměv Páně

mé žhavé čelo ochladil.

S bohem! až uzříš stromů květ,

až bude ptáče písně pět,

ty písně, jež jsem tobě dal,

pomysli: jedno srdce bylo,

co andělem mne v nitru krylo,

a nyní kleslo v smutek, žal.

Nech k tobě mluví les a hrad,

a každý kámen, potok, sad,

i větřík, zlatá v poli žeň,

nechť každé kvítko tobě poví,

jež v hebounké si trávě hoví:

O rozpomeň se! – rozpomeň!!