VZPOMEŇ SI...

Vzpomeň si té cesty, drahá,

až budeme toužit sami –

mírem dýchala noc vlahá,

my šli spolu pod hvězdami.

Hlasy našich druhů zněly –

my šli v tichém usmívání,

v srdcích se nám rozechvěly

všecky struny vzpomínání.

Vrátily se všecky chvíle,

které vzlétly nad oblaky

jako holubice bílé –

zase hleděly nám v zraky.

První, která nečekaná

vložila mou ruku v Tvoji,

i ta chvíle požehnaná,

jež mi řekla, že jsme svoji.

Že’s mou duší z dávna časů,

pro niž věčný stesk mě chvátil,

když v mém poli místo klasů

smutný stonek jen se klátil.

Že Jsi sluncem na mé pouti,

na níž nechtěl paprsk prodlít –

že mám k Tobě pokleknouti

a se k Tvojí duši modlit...

Vrátily se, vyprávěly,

zněla harfa vzpomínání –

ze tmy se Tvé oči skvěly,

tiché hvězdy nad mou plání...

Mírem dýchala noc vlahá,

my šli šťastni pod hvězdami –

vzpomeň si té cesty, drahá,

až budeme toužit sami...