VZPOMÍNÁM.

Má duše zasněna bloudí po březích vzdálených řek,

kde prudce voněly lípy, stříbrně večer když tek. –

V tesklivé touze se vrací k blankytu mlčících hor,

vilu kde bělostnou v spánek kolébá borovic chÓr.

A jednu píseň chce slyšet, rtů jedněch jásavý smích,

jenž lípovou alejí zvonil za večerů vůněmi mdlých.

A dumá o dotyku dlaní, jenž příslibem pohladil nás,

o nesmělém polibku prvém, v němž úžas se vzrušeně třás. –

Jemně své perutě koupá v lyrice odvátých chvil,

v dnech smutku, kdy srdci pouze sen o ráji ztraceném zbyl.