Vzpomínej, panenko!

Zachvěly se olše

teskně nad potokem:

naposledy oko

setkalo se s okem.

Zakukala teskně

v borku žežhulička:

smutně loučilo se

srdce od srdíčka.

„Vzpomínej, panenko,

ale beze smutku,

abych tě zas našel,

jako nezabudku!

Vzpomínej, panenko,

při veselém líčku,

abych tě zas našel

jako lašťovičku!“

Ztrácely se časy

mlaďoučkého smutku –

našel jsem si opět

v borku nezabudku.

Ztrácely se časy

jako potok v říčku –

uviděl jsem opět

v borku lašťovičku.

Pověz ty mně, pověz,

nezabudko malá,

zdali moje milá

na mne vzpomínala?

„Vzpomínala, lkala

jako po holoubku,

než ji vlákal jiný

k sobě ve chaloupku!“

Pověz ty mně, pověz,

drobná lašťovičko,

kde je a co dělá

drahé mé srdíčko?

„U okénka sedí,

do hvězdiček hledí,

smutné šepce písně,

divné průpovědi.

Hlavičku zavíjí,

dítko v klíně chová,

tesknoučká mu zpívá

při měsíčku slova:

,Och, což srdce mladé

v žalném vzlyku pyká,

když milého zradí,

pojme nevlídníka!

Dítě moje, dítě,

rozesměj svá očka,

ať se matka v tobě

nové lásky dočká!‘“