Vzpomínka. (I.)

Tou dlouhou bílou alejí

jsem chodíval rád den co den,

když mráčky růže házejí,

vrch korun zlatem zapředen.

O Bože, jak rád vzpomínám

těch večerů a blahých chvil,

kdy stromů stíny rostly nám

já proti vám se postavil.

Tu růže nes vám slunka jas

na vaši ručku, vaši líc! –

Teď mně je nese znovu zas,

však vás tu není, není víc!