Vzpomínka minulosti.

Ve plné sluneční záři

se orel zastavil,

zřel k zemi stopené v jasu,

jak temným bodem byl,

já pod ním s užaslou tváří –

a oba pili jsme krásu,

jíž zdroj se jezem rozperlil.

Mou duší vzpomínka táhla

na jakýs minulý stín,

jak orel v mém jasu tkvěla,

bod černý v zářný klín,

však vyslovit ji práhla

nadarmo duše, líp aby sjela,

zkad přišla, do hlubin.

Již orel v dálavě zmizel,

však dotěrný vzpomínky hlod

dál nad mým visí žitím

jak černý utkvělý bod,

jak orel v slunci, tu svízel,

že visí, posud cítím,

jak šlo by mi o život.