VZPOMÍNKA NA DOBROVSKÉHO.

V soumraku doby válečné daleko dlelo jitro naše,

nejistá světla uhasla nám v těžkých stínech rozcestí,

bez vůdců, v temnu ztraceni a v nedůvěře šli jsme plaše

za sluncem, v jehož paprscích jsme chtěli divem rozkvésti.

Hlas minulosti vyčítal nám mdlobu zotročených paží,

husitský chorál z hrobu zněl jak mrtvých otců prokletí.

Lid bezradný se podobal zrazené opuštěné stráži,

jež v poli kdesi krvácí a hyne marnou obětí.

Jak sto let by se vrátilo a rozpřáhlo se smrti kosou.

Zas pouze písní žili jsme v chudobných osiřelých zdech,

budoucnost naše neznámá jak vidina šla nohou bosou

po zimních cestách umrzlých: byl poryv větrů její vzdech.

Však z tmy, jak kdysi před léty, před námi paprskem ses mihl,

sám trochu nedůvěřivý hrst nadějí jsi rozházel

jak časný březen kolem nás, a když nás jarní vichr zdvihl

na bedrech k tanci rychlému, svým duchem jsi nás provázel.