VZPOMÍNKA NA JARO NA HŘBITOVĚ.

My po křížích svou mladou lásku rozvěsili,

my nad hroby se těsně přitiskli v své touze,

my jeden z druhého jsme svoji zkázu pili,

teď umíráme oba těžce tak a dlouze.

Zas jara vzpomínám, kdy stromů drobné květy

do bledých vlasů Tvých tak lehce napadaly,

kdy vášní rozžhaveny byly Tvoje rety,

a ve vlasech si mých Tvé bílé ruce hrály.

Ó usmívej se zas nad citlivými trudy, –

však neruš, prosím Tě, jen mého roztesknění,

jdu zpátky rád, jak k políčku jde člověk chudý,

jež včera ještě měl, – a dnes už jeho není.