VZPOMÍNKA NA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO.

Dnes motýl – vzpomínka mně na skráň sedá

a naléhavě do ní křídla bijí;

již vidím, že se odehnati nedá,

i nezbývá než sluchu dopřáti jí.

Síň soudní ponurou teď vidím v duchu.

Kam zrak se šine, hlava vedle hlavy,

tak stísněny tu posluchačů davy

ves naplnily prostor v dusném vzduchu.

Šum náhlý rozvířil teď mrtvý klid

a ke vchodu všech zraky zaletěly,

jímž vkročil ten, jenž souzen má tu být.

Jak milý zjev! Hled dobrácký, ne smělý,

ty davy rázem přelétl a v líci

se zjevil úsměv, který znamením

byl vděčnosti a zřejmě pravil jim,

co rty v tu chvíli nemohly jim říci.

A líčení se dálo. Prošla doba,

než přečtena je dlouhá obžaloba

i výslech ukončen; však hle, teď už

se s místa svého vzchopil mladý muž

a hájiti se počal. Oj, což rázem

se udála s ním divná proměna!

Jak tyčí hlava se dřív skloněná

a z oka, dosud upřeného na zem,

jak srší blesky! Ticho hrobové

se rozložilo síní, když se jí

hlas jeho ozval. Tiše, tišeji

kol něho stáli, lid i soudcové

dech v prsou tají, trnou v němém žase,

jak ze rtů jeho slova přesvědčivá

mu plynou, někdy jako hudba tklivá,

jež v oko loudí slzy, náhle zase

hřmí vší svou silou jako bouře divá

a jako těžké dopadají rány

těm na hlavu, kdo dočkat nemohou

se chvíle, za obětí ubohou

kdy žaláře se zavrou těžké brány

a vzdechy jeho čtyři vlhké stěny

mu budou vraceti... A za chvil málo

hle, jaká změna! Co jen se to stalo?!

To nestojí tu těžce obviněný,

než žalobce, jenž každým slovem drtí

ty, kteří chtěli rozdrtiti jej

a volnost slova zasvětili smrti!

Kde strach dřív bylo zřít či beznaděj,

tam nadšení a jas teď z očí sálá.

A potlesku – slyš! – bouře neskonalá

teď šerou síní burácí, v ni mísí

se jásot sterých hlasů: Nevinen!

A vlny jeho rostou, z těsných stěn

vždy volnější teď cestu dělají si,

až v ulicích a na náměstí jen

zní jedno slovo mocně: Nevinen!

Však ten, jenž původcem té bouře celé,

sám stojí tady smutně; tuší snad,

že ke zbrani teď sáhnou nepřátelé,

jíž nebude tak snadno vzdorovat – – –

A jiný zase vystupuje nyní

mi obraz v duši, kterou zmítá žal.

Je měsíc po tom, v porotní co síni

náš velký Karel vítězem se stal.

Noc černou perutí se snesla k zemi,

jen vítr pustými teď ulicemi

se prohání a do závějí v nich

svým mrazným dechem kupí sypký sníh,

tu v dveře zalehne, tam okenicí

si zatřese a dále spěchá zas

a zlobně skučí. Nevlídný to čas!

Však tím jest útulněji ve světnici,

kde nejedna se ozve dávná zkazka

kol krbu, vesele v němž oheň praská.

Tak útulno též v jizbě vytopené,

v níž slavný rodák borovský je bytem.

Tu v ovzduší tím mírem svatým sytém,

jímž dýše všecko vůkol, jasné klene

se nebe nad rodinou spokojenou.

Tu Karel sedí s milovanou ženou

a s matičkou i sestrou kolem stolu,

co zatím dcerka, malá Zdenička,

jíž sen se dávno snesl na víčka,

v své leží postýlce. Tak všichni spolu

tu hovor vedou o tom, předmětem

co jejich tužby. Zkušený ten muž,

jenž mnoho bouří v žití zažil už,

je důvěřivým vždycky dítětem,

když buduje své do budoucna plány.

A tak i dnes; již vidí zdar, jenž kyne

mu z příští práce: zdělávat chce lány

té půdy rodné, pěstit sady stinné.

Ba dnes je vesel, jak už dávno nebyl;

dřív nepřátelé stíhali jej všude,

jich zlobný výsměch zevšad naň se šklebil,

a teď už brzy měsíc tomu bude,

co v svatém klidu žije nerušeně – – –

Čas pokročil, když matička a dcera

se do světničky odebraly, která

jim byla ložnicí. Muž nyní k ženě

si blíže přisedl a ztlumiv hlas

s ní radil se, čím dcerku nad vše dražší

by překvapili; bylť už blízko čas,

kdy „Ježíšek“ se s nebe na zem snáší

a šťastnými tu činí staré – mladé,

když pod stromeček dárky své jim klade. –

A dlouhá zase uplynula doba,

než na lože se odebrali oba;

však k postýlce dřív ještě přistoupili

a na dcerku svou dívali se chvíli,

jak v klidném spánku lehce, volně dýše,

pak na čílko jí udělali kříž

– i otec „neznaboh“ – a šťastni tiše

šli na lůžko – – – Sen milosrdný již

jim dávno přinesl lék zapomnění,

jenž krále v chuďasy, v ráj pouště mění,

když nenadále z venku ze všech sil

kdos na domovní dveře zabušil.

Tím probuzen byl Havel skokem s lože,

i žena na svém loži vzchopila se

a vyděšeně vykřikla: „Můj Bože,

proč tento poplach?!“ Vtom však nové zase

se rány ozvaly a pádnější,

než byly dřív, že také Zdeňka malá

teď procitla a do pláče se dala.

A zatím co ji matka konejší

i babička a teta, z ložnice

jež svojí přichvátaly tušíce,

že neštěstí se stalo, Havel bled

dům spěchal odemknout; jak otevřel,

jen stěží výkřik utajil, když zřel

stráž v plné zbroji, jejíž vůdce hned

mu ruku vložil na rámě a kázal

mu jménem zákona, by okamžitě

se na cestu s ním vydal. Darmo tázal

se zatčený, proč nemůže v svém bytě

noc aspoň ztrávit, darmo jistil, ráno

že před neznámý dostaví se soud, –

muž opáčil jen, co mu rozkázáno,

i nezbývalo nežli poslechnout.

Než uplynula chvíle kratičká,

pláč rozlehl se domem. Hrozná scéna!

Tu ruce lomí stará matička,

tam v slzách tone sestra, věrná žena

kol šíje Karlu paže ovíjí,

štká hlasitě a bolem téměř klesá,

a Karel, na celém se těle třesa,

jen mlčky k sobě tiskne Julii.

A naposled když zlíbav Zdeničku

chtěl žehnat jí, však místo slov se jen

mu ze rtů vydral křečovitý sten, –

i náčelníku stráže na víčku

se zatřpytila slza – – – Málo chvil –

a odvážen byl za hranice Čech

syn vlasti nejlepší, jenž hotov byl

jí poslední svůj obětovat vzdech – – –

A uštvali Tě, Karle, umlčeli! –

Kéž my, již v duchu stojíme, kde Tvoje

se zdvíhá mohyla, Tvůj odkaz vřelý

vždy poneseme do každého boje,

však nejen na rtech, ale v srdci také,

by rozkazy ni hrozby, sliby všaké

nás nezlákaly s cesty naší přímé!

Kéž nám, vzor veliký již v Tobě zříme,

by konečně již do krve se vlila

Tvá, drahý Karle, poctivost a síla!