Vzpomínka na matku.

V to okno mé tak tiše voní

zas bělostný květ jasmínu,

tak rád tu sedal již jsem v loni,

při měsícovém zástinu.

Na stěnách keřů kresby matné,

se mihotají sem a tam –

mně zdá se slyšet kroky chvatné,

však zatím jsem tu sám a sám.

Květ prší dolů sněhobílý,

při něžném vánku dotknutí,

i jediný ten květ mně milý,

že cítím duše pohnutí.

Tak zadumčívě hledím kolem,

kdy měsíc červen, měsíc krás

rozechvěl každým vetchým stvolem

a probudil jej v žití zas.

Tak, Bože, náhle napadá mi,

proč nevzbudil – též moji máť,

bych obsypal ji fialkami

a nemusila v hrobě spát...