VZPOMÍNKA NA MATKU.

Posvátná, sladká, smutná, vážná a čistá

vzpomínka na matku srdci jest, které se zmítá,

jež trpí samo, zmučeno k smrti se chystá,

jako jsou v jeseni studené doubravy, jimiž

bouřlivý, chladný vítr lítá.

Listí jakoby plakalo, tajemně šumí,

nervosně honí se, znaveno na chvíli vázne,

hledajíc oddechu usne a nářek svůj tlumí,

jako mé zoufalé srdce chytá se chvílí,

jež jsou jen dechnutí větru prázdné.

Větve všecky praskají v kloubech, se třesou

jakoby spínaly, lomily dlouhé ruce,

zbloudilí, hladoví havrani kolem se nesou,

drobný pták ztřeštěným zrakem přes haluz lítá,

bez smyslů, v divoké muce.

Plachý poutník polekán mihne se kolem,

Nic, nežli mrazivý měsíc šeřivým světlem

nevidí v doubravy nitro, kamž spadalo s bolem

listí strhané zářného, vonného léta

po jaru, žhoucími růžemi zkvetlém.

Z daleka valí se černé sem mračno a hněvné,

porodí bouři a vmetá ji v doubravy duši.

Kamže se podělo jásání družiny zpěvné,

jaké to vzpomínky rozkvetou do jarních květin,

kdo z lidí vzdálených, blažených tuší?

Všecko, co přijde, jest bolesť jen s nenávistí,

všecko, co bude, jest hřích, který zoufalosť hostí.

Studený sníh leží na shnilých vrstvách listí,

budoucna smutného mrazný to příval, jenž leží

na hořkém prachu mé přítomnosti.

Leč pod tím studeným sněhem, na dně až citů,

zdá se, že zkamenět v ledy dosud to váhá.

Něco tam horlí a modlí se k bohu v tom skrytu –

dosud tam plápolá v popelu života mého

veliké srdce tvé, matko ty drahá!