VZPOMÍNKA NA MOŘE.

Ty skvoucí moře, jehož vlny vroubí

jak bílou krajkou staré černé skály,

ty zníš, jak sto když tritonů v roh troubí,

a neslyšíš mne ve své modré dáli!

Však já tě slyším. Vln tvých, jež mi plály,

jsem pevně zamkl v svého srdce hloubi

křik vítězný, jenž s vichřicí se snoubí,

a temný hukot, ševel neustálý!

Teď srdce moje plno tvého ruchu

jak mušle, v které hučí moře celé,

když v tichu jizby přiložíš ji k uchu.

Ty nevěříš, smích v oka svého tmavu?

Ó, přesvědčiti chtěj se, dítě vřelé,

a k mému srdci drahou polož hlavu!