Vzpomínka na tichý kout rodného kraje.

Ovzduším vane jedlí sytá vůně,

v samotě lesní leží mrtvá tůně,

divoké kachny za dne plují na ní

a večer jde tam jelen píti s laní.

Den parný zvolna zmírá, kol se stmívá,

měsíc se z mraků s touhou na zem dívá,

rusalka svůdná kterak z hlubin vstává,

závojem lehkým vstříc mu vlaje, mává.

Když nad kraj noc se snese teplá, tichá,

čarovný leknín procitá a dýchá,

modravá vážka, jež tu za dne krouží,

se v jeho kalich unavena vhrouží.

Roj zlatých mušek ve tmách noci svítí,

ohnivou rosou zažehuje kvítí,

jak tisíc jisker, které z výhně srší,

jak zlatý déšt, jenž s oblak dolů prší.

Zraněný pták sem letí z hloubi lesa

s krvavou ranou smrt si v těle nesa,

v rákosí vodním klidnou skrýš si hledá,

zlomená peruť dál mu letět nedá.

Je ticho, nikde živoucího ruchu,

vzpomínka křísí tesknou píseň v duchu,

člověku zdá se, že kdos drahý zpívá –

to vánek jenom sítím pozachvívá.