VZPOMÍNKA S NÁBŘEŽÍ.

Je to už před lety – před kolika lety:

v jednom tom okně zde mívali dva květy.

Květy to nebyly, byly to dvě děti,

děti, jak s nebe když andělé dva sletí.

Andělé líbezní, zlatě skvělých vlásků,

s líčky a s očima jako na obrázku.

Obrázky živoucí v okně šťastných lidí:

každý se usměje, kdokoliv je vidí.

Kdokoli vídal je, stával dlouhé chvíle,

ještě se ohlížel na ty zjevy bílé.

Bílá vy stvoření, nevinná a smavá!

marně, ach marně vás oko vyhledává.

Hledá vás duše má potěšit se vámi –

vás však již nehostí známé tyto rámy.

Rám-li vás objímá života a štěstí,

v němž, zlatá poupata, souzeno vám kvésti?

Rozkvétat bez rezu, bez úhony duší,

v kráse a souladu, jichž věk neporuší?

Neruš jim, Živote! jaro jejich květné,

kdekoli paže tvá s kroky jich se střetne!

Kroky jich – neznámo, kde a kam se šinou –,

světlé však obrázky z duše neodplynou.

Plynou tam Vltavou stále nové vlny:

mně ten květ vzpomínky kvete stejně plný.