VZPOMÍNKA ŠlBENIČNÍ.

Bože můj, byla to tenkrát noc!

Znovu bych nechtěl ji prožít,

– to bych šel raději na hřbitov

kosti své do hrobu složit.

V mozek jak hřebem by kdos mi ryl,

v hlavě žár větší než v peci;

pot jsem si utíral na čele,

jenž nechtěl ustat mi téci.

V prsou pak srdce mi bušilo,

jakby se rozskočit chtělo,

oči mi zářily horečkou

a celé tělo se chvělo!

Ach – byla to tenkrát hrozná noc.

Znovu bych nechtěl ji prožít,

to bych šel opravdu raději

kosti své do hrobu složit.

V mukách těch klnul jsem ženám všem,

všechny jsem posílal k čertu,

nabažen dosyta nevěry

jejich i flirtu a žertů,

kterými kdysi snad okouzlen

nejednu znělku jsem složil

ke chvále půvabných krasavic.

Tu noc však, jak by mi do žil

sám démon Pomsty svůj oheň vlil,

k strašnému měl jsem se činu.

Nu zkrátka, abych Vás nenudil,

rozhodl jsem se, že zhynu!

Potichu slezl jsem s postele,

do kapsy provaz jsem schoval,

a pak jsem vykročil do šera.

Chladný mne noční vzduch ovál.

Bylo znát, sychravý podzimek

odevšad že se již blíží.

Vítr si spadalým listím hrál...

Tam, kde dvě cesty se kříží,

stál starý sloup, věkem odřený,

lidem jenž značit měl cestu,

na něm dvě přibitá prkénka,

k vesnici aby i k městu

směr cizím dávala poutníkům.

Na sloup ten pohléd jsem tiše.

Však dlouho trvat už nebude,

kdy budu klátit se s výše,

mrtvola s vyplázlým jazykem,

pro černé havrany strava.

Zdali se aspoň pak zachvěje

Marta má nevěrná, hravá,

k ouškům až růžovým dojde jí,

že jsem se oběsil pro ni?

A v duchu černé už oči zřím,

jak hojné slzičky roní.

Hvězdiček svítilo málo jen,

na nebi visely mraky.

Jal jsem se rozhlížet dokola

plachými, tesknými zraky.

Bylo to v hodině půlnoční,

žitím kdy nejsi si jistý.

Oblohou sovy se honily,

sýčkové houkali místy.

Na hrázi tichého potoka

vodník si zelenou nití

zašívá fráček svůj rozbitý,

dokud mu měsíček svítí.

Na kraji lesa pak divý muž

ohnivým zrakem se směje,

co v mlze v polích a na lukách

bludiček znamenáš reje.

Na pravo, na levo, sem a tam

blikavá světélka skáčí,

zatím co v hrnečkách pod vodou

stopené dušičky pláčí.

Pomalu docházím ke sloupu,

na němž chci skončit své žití;

poslední snažím se přetrhnout

pásku, již ke světu cítí

srdce, jež prudce mi ve hrudi

buší a rozhodnost mate...

Ha, probůh, co to zřím opodál?

Je to jen vidění klaté

anebo skutečnost a ne sen?

Vlasy se hrůzou mi ježí.

„Eh, babo, chceš se snad ještě bát?

To mladé děvče přec běží

úprkem ke sloupu,“ kárám se

za strach svůj nemístný hbitě.

A rychle přidal jsem do kroku.

„Co chceš tu, rozkošné dítě?“

oslovím přátelsky blondýnku,

jíž vítr v sukénku duje.

A ona na to, že její hoch

ji prý už nemiluje.

„A tak se pospíchám oběsit.

Jaképak bez lásky žití?“

dodala zvonivým sopránem.

V tom náhle srdce mé cítí,

že padá s něho zas všecka tíž,

a tuší lásky dech nový.

A co se dělo dál u sloupu,

nemnoha říci lze slovy.

„Božínku, jaká v tom náhoda!

Já se jdu oběsit taky!“

prál jsem a blondýnka vyvalí

na mne své blankytné zraky.

„Stejně mně milenka splatila

lásku, jak milenec tobě!

Co myslíš, koťátko rozmilé,

– my dva se hodíme k sobě?“

Přikývla. Já náruč rozpřáhl

a ona vlétla mi do ní!

Až do dnes v duši mé vzpomínka

na krásnou chvíli tu zvoní!

Provaz jsem ovšem hned zahodil,

a pak jsme dali se k městu.

Měsíček svítil nám do tváří,

polibky sladily cestu...

Bože můj, byla to tehdy slast!

Kéž mně lze znovu ji prožít

nejméně tisíckrát, než mi Smrt

poručí kosti v hrob složit!