VZPOMÍNKA VÁNOČNÍ.

Již v třídách stála stromků zeleň vonná,

již skládala své dárky, nechť si stoná,

a hádala, co dostane as ona.

Již vánoční kdes píseň tklivá zněla,

tu kdosi dotknul jejího se čela –

a o štědrý den právě pohřeb měla.

A vánoční když stromky rozsvěceli,

již dřímala v svém hrobě v sněhu běli,

již měla v duši po svůj život celý.

Jí hvězdy jenom plály nocí tmavou,

a nad tou spící mladou její hlavou

se zvonů echa nesla hudbou smavou.

A přec, kdo hlíny hrstku na ni hodil,

ten cítil, v den, kdy spasitel se zrodil,

že největší dar – mír – jí padl v podíl.

Zas vánoční kdes písně znějí známé,

zas světlo hvězd se v čerstvém sněhu láme,

jak v ten den vždy, zas na ni vzpomínáme.

Na bílou duši, z těch, jež mrazy zebou,

již andělé, když hvězdnou pod velebou

Mír lidem! pěli, vzali zpátky s sebou...