Vzpomínka z Benátek.

To bylo v Benátkách, v tom luzném kraji

s těch jižních nocí poetickou vnadou,

kam lidé nejšťastnější utíkají

vždy s Baedekrem a se svou láskou mladou –

To bylo v Benátkách na břehu Lida,

na Riva degli Schiavoni, všade,

v té pohádce, kde gondolier vídá,

jak něžně líbají se párky mladé –

To bylo v Benátkách, v tom kouzlu jara,

v Benátkách, v prostřed čarovného máje,

kde zjevila se mi ta pravda stará,

že víc než dravec láska ukrutná je.

Při table d’hôte u pokrytého stolu

ta láska, o níž zpěvák, idol hostí,

z gondoly zpíval sladkou folu,

se zjevila mi v celé ukrutnosti.

Tam zjevila se mi v své hrůze celé

(ač hrůzu tu ne každé srdce uzná),

ač záři štěstí měla na svém čele

a byla něžná, neskonale luzná.

Leč s ukrutností, jenom dravci vlastní,

mé srdce drásala a krev mou pila:

při table d’hôte se líbali ti šťastní

a mlčky ruku tiskla ruka milá –

Tam sladký šepot slova na rtech dusil,

co velké štěstí stále v duši vzrůstá...

Já na to všecko jen se dívat musil

a ubrouskem jsem utíral si ústa...