Vzpomínka z cest.

My do hor vyjeli dřív nežli svítá;

od řeky, kterou lehkým váním hladil,

nám svěží vítr ospalou skráň chladil,

pod Cimonem šla stezka kamenitá.

Dík nebi, jízda byla dosti hbitá,

můj mezkář každým krokem oslu vsadil

v hřbet ránu holí, a pak zas jej vnadil:

„Ó mia – bella – cara – Margarita!“

Po letech vzpomínám si na to posud.

Zda nebyl tento mezkář jako osud,

jenž lichotí nám illusemi mládí?

A my jdem dál jak osel přeubohý,

a drsný pán, co přeludy nás vnadí,

juž těžkou hůl nám vrhá mezi nohy.