VZPOMÍNKA Z CEST.

Přišla ke mně z dáli, přišla zlehýnka,

jako dobrý přítel – dávná vzpomínka.

Na čelo mi ťuká, víří do kruhu,

zas mne volá k Tobě, starý soudruhu,

se kterým jsem v mládí konal tolik cest!

Zda i ve tvé duši stopa po ní jest?...

Vzpomínáš-li ještě blahých oněch chvil,

Kdy Jsi pod Zebínem družně se mnou pil?...

Unaveni vedrem, dlouhým blouděním

studánku jsme našli s krytým roubením,

v stinném jejím chladu dleli pohovou

a juž chtěli právě vodou ledovou

hasit chutě žízeň z dlaní rukou svých –

když tu náhle z davu dítek vesnických,

které s námi s pole přiběhly sem pít,

spatřili jsme kvapem pod přístřešek jít

usmívavé děvče, svěží, jako květ!

Byla teprv poupě, sotva čtrnáct let,

ale ach, jak vábna, jak už spanila!

Mně, kdy z čista jasna blíž se zjevila,

zahořely rázem v lících červánky...

Mnil jsem, je to víla naší studánky? –

Překvapeni zříme v jejích očí jas,

pěkně vitým copem kaštanový vlas

po hrdle jí spadal – svatá nebesa! –

zde měl prodlet s námi štětec Mánesa!

Hnědé měla zraky, opálenou pleť,

zoubky se jí ze rtů leskly nad perleť,

v košilce a sukni prostě oděna

stála tady krásna, jako Božena –

a jak usmála se, vlídný její hled

učaroval málem mému srdci hned...

Podala nám sama číšku k napití,

darmo ale chtěl Jsi ručku lapiti –

se zdráháním couvla... Druhé děti pak

rády vzaly peníz – ona, klopíc zrak,

odmítla jen dárek s hrdou nevolí:

„Vždyť už nejsem malá, chodím do školy! –

Myslil jsem si tenkrát cestou nazpátek:

Kéž jsem učitelem takých děvčátek!

Čemu bych je učil – to jsem nevěděl –

snad by mně byl Amor radu pověděl!...

Dávno je už za mnou ona idylla,

ba, snad její kráska též se změnila –

podnes ale půvab toho setkání

chmuru s čela mého divem odhání,

a zjev panenskosti, čisté jako sníh,

nevymizí nikdy z upomínek mých!

Cyniků teď vřavou smutně kráčím sám,

ale o té chvíli často přemítám,

ona z vidin lásky, co jsem jich kdy měl,

vždy mi střese do snů nejkrásnější pel...