VZPOMÍNKA Z CHUDĚNIC.

Bylo to večera tiché oddechnutí,

bylo to pradávné touhy rozvlnění,

vzdálených nápěvů probuzené znění.

Bylo to smutného srdce rozjihnutí.

Ováto blízkostí volné duše lidské

cele se hroužilo v starodávné kouzlo;

do stínů lítosti polehounku vklouzlo

slunečným paprskem štěstí harmonické.

Dnes na to vzpomínat dosud nelze ani,

dnes ještě v srdci se cosi rozechvívá.

Duše se tesklivě stále nazpět dívá.

A kde je nejtišší půvab starosvětský,

stařenku kreslí si vzpomínky mé všecky

schýlenou v lenošku, plnou usmívání.