Vzpomínka z jihu.

Po letech mysl má se často vrací

v ty jižní večery tak dlouhé, vonné,

jak ryba k řeky dnu, tak v nich se ztrácí

a v upomínkách tone.

Ze salónu proniká lamp kmit slabý

na terasu, kde jasmínových květů

je rozseto; svit mury noční vábí

a šero na terase rety k retu.

Sta světlušek se noří z vlhké trávy

a kmitá kolem, skoro řek’ bys, kdosi

strh’ vínek hvězdný kněžně noci s hlavy

a skryl jej do rákosí.

Zvuk piana a zpěv a hlučné smíchy

a rukou tlesk, šum dumný z hloubi řeky;

u stromu abbé na rtu nápěv tichý,

prohlíží fíky, který byl by měkký.

A cítím, kterak z hluboka noc dýše;

jsem jako Harald ve náručí víly,

chci život – piju poklid z její číše,

jsem rád, že nemám síly,

a sotva v snění chápu kouzlo divné,

jímž příroda mne proti vůli zchvátí,

jak dítě tam jdu, kam jen ona kývne,

jí k vůli musím lidi milovati.