VZPOMÍNKA Z JIŽNÍ CESTY

Pohoří dlouhých stíny v jezeru

zelení temnou pruhy tmavé kladly.

A lodic bílé plachty létly k večeru.

Kdos blouznil, vzepřen lodic na zábradlí.

A zřel, jak zámky zrudly, v blízkém pobřeží

v posledním zlatu parník jak se ztrácel

a kterak večer do vln vykrvácel,

hor do vrcholů, oken, do věží.

Pak, jak by žhavé uhlí zšedalo.

Po stráni bílé město s vrchu běží.

V jezeře, zdá se, poklad hledalo.

Snad štěstí ve svém vlastním obraze?

Jak žena, vínem spitá, přeblaze

by do zrcadla zřela, blouznivě?

Již noc... Jih voní prudce, ohnivě.