Vzpomínka z Lublaně.

Z Lublaně bílé,

kde pod námi se chvěla země,

si vzpomínám té jedné chvíle,

kdy temně

to zahučelo pod námi

a zem se třásla pod nohou.

V úzkosti, která omámí,

já Lublaní šel ubohou,

kde v základech se zachvívaly domy

a muži trnuli a naříkaly ženy,

a zoufalý a vyděšený

lid rukama jen lomí

a naříká a kvílí.

A v příští chvíli

zas nový hukot táhlý

a nový náraz pod zemí,

že noha vrávorá a stane

a člověk, jejž strach pojal náhlý,

jsa roveň zvěři štvané,

tu hrůzou oněmí.

A pod zemí bouř nová ozve se

a při tom novém otřese

vše v zmatku prchá kolem puklých zdí, –

ó běda, kdo se opozdí!

To byla chvíle zoufalá a hrozná,

kdy strach vše chvátí,

kdy nevěda, co příští chvíle dá ti,

se chvěješ hrůzou a kdy člověk pozná,

jak zoufale je malý

oproti moci oné strašlivé,

jež z dálky bouří temně

a s hukotem se blíž a blíže valí

a otřásá teď útrobami země,

jak druhdy v Ninive.

Já k svému srdci sáh’

a řekl jsem si v této chvíli bědné,

že jako v země útrobách,

i v lidské duši

spí bouře krutá, již kdo sotva tuší,

než jednou zalomcuje nitrem tvým,

než bolest srdce vyvře zoufalstvím...

Spí utajena třeba dlouhá léta,

že o ní sotva víme.

Tam třeba roky dříme

a najednou v té chvíli jedné

se zvedne,

když člověk ani netuší,

a jako bouře zaburácí do duší

všech, kdo v té chvíli zoufalství jsou sami.

A bouře chvěje srdce hlubinami,

že po míru je veta,

a co jsi léta stavěl, rázem smetá

a rázem přehluší

tvůj výkřik zoufalý...

A co jsi chtěl, tvé sny i tvoji práci,

vše rázem rozvalí,

vše najednou ti kácí,

i duše mír, ten vytoužený léty,

i všecky naděje

i celý život kletý.

Tak v hlubinách se bolest zachvěje

a ze všeho tu pro památku chudou

jen trosky sotva zbudou...