VZPOMÍNKA Z MORVANU

Lasa pomalá, velmi

pomalá, pomalá lasa,

volná, povolná, plihá,

krouživá zvolna kloužou

lasa loudavá.

Milíře kouří.

Do bradatých borovic.

To je už doba, co tady stojí

ten lokajský špalír

vousatých veteránů,

zapustil kořeny.

Tudy nikdy nikdo už,

leda z milířů kouř –

– lasa, lasa pomalá, velmi

pomalá, pomalá lasa –

kouř milířů, a zámek

stydí se v průhledu.

Prsteňáčkem leda děkovával

chámským holdům,

a teď zdraví je napřed.

(Co zbylo z feudální pýchy?)

Se stráně vidět však celý Morvan.

(Lasa pomalá; lesy,

lesy, lesy, dužnaté statky,

město Avallon příliš krásné

chystá se na skále

k sebevraždě.

Vézelay lesklé jak čerstvý obtisk

na modrém satinu,

a pod smutným Montréalem zemanská tvrz).

Se stráně celý Morvan.

V aleji se nudí

lenošný Amor, vyvedli ho ze zámku.

Co si počne mezi veterány?

Nemůže za svou zahálku, neboť

všechno zpustlo,

a tudy nikdy nikdo už,

leda z milířů kouř.

Čí hlas ozval se to?

Ozval se nějaký?

Ó, bože, bože, jaká to dávná zkazka

se to zde rozchodila?

Lasa pomalá – lasa – velmi –

Kloužou povolná –

zajat –

Sedí zkazka, češe si vlasy.

Bylo to – Ne!

Vyhnaly Amora, vyhnaný Mílek.

Kdyby si vzpomněl –

Počkejte!

Milíře kouří,

milíře, milíře kouří.

Z uhlířovy chatrče

umouněné vyšlo

dítě.

Má krajíc chleba a žvýká prostřed

vyrubaného lesa,

a stouplo tak si krásně,

že srdce usedá.

Stouplo si krásně tak,

protože se zahledělo

pozorlivým tím zrakem nechápavých,

jichž nezradí žádná marnost.

Stouplo si tak krásně,

protože slyší neb vidí

– obojí lzeť –

jakoby volně, povolně, plize

z ručky šlo do ručky pokrevných hlasů,

a stojí jak Merkur na kouli

uhnětené z dávných časů,

a všechno se to točí a třpytí.

Kdo se to tady rozchodil?

Ticho má jiný krok.

A ta zámecká stráň,

odkud celý, celý Morvan,

a silnice.

Lasa volná, pomalá lasa,

stoupají, kloužou,

milíře kouří,

Mílek a dítě

na hoře Olivet,

celý svět.

Bože, bozi, věci, zvířata i lidé!!!

Devátý měsíc.

Září, září, vzrušené lýry tón.