VZPOMÍNKA Z MOSTU

Ve vzduchu chvěl se sametový třpyt

a po zemi hra stínů

a my zasedli zlaté víno pít

u otců kapucínů.

Den hříšně kvet’ a smál se askesi

až ve klášterní ticho

a páter Němec vzdychal: ,Poesie!‘,

šňupal a hladil břicho.

Řím, Wicklef, Hus a přísní papeži

ustoupli brzo vínu.

Nu, na morálce málo záleží

u otců kapucínů.

A páter Wolfgang šeptal o ženách

famosní historie.

Já ovšem cítil v tváři horký nach,

což oficielní je.

Můj vlasatý druh reformoval svět

(hrál dynamit v tom roli)

a kácel trůny. Páter Wolfgang bled’:

,Svět potřebuje soli.‘

Den hříšně kvet’ a mně táh’ hlavou sen:

Ty, zmlklá, sedíš u mne,

paprsek slunce padá roztříštěn

na tvoje čelo dumné

a světelná hra, kterou vzplál tvůj vlas,

dostačí, drahá, zcela,

by pokrytecká ctnost a asketický mráz

i tato krčma-cela

poznaly pyšnou slávu života

a blaho slunných výší.

Ty vzdálená, než sen můj ztroskotá,

buď zdráva! Ještě číši!