VZPOMÍNKA Z VENKOVA

Na tu chvilku mladé lásky naší

vzpomenu si vždycky z večera,

když se přítmí k zemi zvolna snáší,

a svit luny plane do šera.

Ony doby zas se tiše vrací,

jako z jižních krajin dalekých

zádumčivým letem líní ptáci,

když na jaře sešel s vrchů sníh...

Smutno zde... Sním s čelem ve své dlani,

všechno v tmu se měkce propadá,

větve olší nade mnou se sklání,

v duši vstává teskná nálada.

Vidím park ten snivý, mlčelivý,

hortensie v pestrých záhonech,

po nichž těká vánek věčně tklivý,

šeptající jako duše v snech.

Zde jsme vždycky spolu sedávali,

němí, zpěvem ptáků opilí,

hledíce kams’ za obzor, tam v dáli,

kde se táhly lány obilí.

A ticho bylo na všech pěšinách,

jako píseň touhy zvučela

kdes jemně flétna z pastvin, v bledých tmách,

tak zádumčivě nějak, rozchvělá.

A přešla léta... Vyjel jsem si ven

navštívit tě jednou po létech,

však dům tvůj nalezl jsem opuštěn,

a lávku zarost’ bujný mech.

A nebylo zde květů pestrých již,

mdlo, pusto, šero bylo všude kol,

jen z dálky kdes se nesl v tuto tiš

ten dávný, trpký flétny stesk a bol...