Vzpomínka z výletu.

Po deštivém a chladném

a uplakaném letě,

kdy ve smutku den za dnem

k tesklivým dumám zve tě,

už podzim táhnul z dáli.

My byli na výletě

a šli jsme z Malé Skály.

Společnost přátel malá

se lesní cestou brala

a žert a hovor stálý

i zvučný dívčí smích

zněl tichem lesa, stromy

kde bez pohnutí stály.

A náhle v prsou mých

se cosi ozvalo mi,

co bylo nesouladem

v ten hovor náš i smích.

Já umlk’ jsem a ztich’

a duší se mně mih’

hlas jeden drahý, známý...

Ó že tu nejsi s námi,

jíž patří drahý hlas ten!

Ó kterak byl bych šťasten,

ty duše dobrá, milá,

zde s námi kdybys byla,

tak veselá a svěží,

jak bývala jsi kdysi...

A zatím v duchu zřím

tvé drahé, smutné rysy

s tím okem horečným, –

a vidím svadlý květ,

jenž umříti se bojí...

Skráň mrazivou jak led –

tak vidím sestru svoji,

jež v květu mladých let

po dlouhém, těžkém boji

teď mrtvá v hrobě leží...

Já k západu se díval,

kde s mlhou obzor splýval

a Sychrov zřel jsem v dáli

s gothickou jeho věží.

A myšlénky mé v let

se oním směrem daly,

kde na hřbitově chudém

jsme s bolestí a trudem

tu drahou pochovali...

A slzy v očích stály

mi pojednou a hnět’

mne teskný smutek dravý,

že pláč jsem tajil stěží.

Já vzpomněl drahé hlavy

a smuten dumal o ní,

a vzpomněl jsem, jak loni,

ach tenkrát, v onom čase,

když netušila z dáli,

co pro ni život chystá,

jak stále těšila se

má holubička čistá,

že půjdem jednou zase

na všecka tato místa

a veseli že budem,

jak na výlet se sluší...

Jak těšila se na to

svou celou dětskou duší –

A zatím srdce jato

teď bolestí a trudem –

dnes jdeme tu, však bez ní

a v hovor náš, ó běda,

smích její více nezní

a zrak ji darmo hledá...

Ó bolest duši chvátí

a smutek v srdce padá,

že odešla tak mladá

a víc se nenavrátí, –

ó bolest srdce rve mi,

že ona drahá v zemi,

ach, pod zemí už dříme

s tím bílým, smutným čelem

a nikdy v žití celém

se s ní již nespatříme –

a její úsměv měkký

že ztracen pro vše věky

a že tam nad ní spící

čas hluše dále chvátá

a že jí nesmím říci,

jak bolí její ztráta,

že nemohu již říci

drahému tomu děcku,

té duši milující

za její lásku všecku,

že ona dobrá, milá,

již měl jsem tolik rád,

mi nad vše drahou byla...

Ach, ani jedenkrát

již v celé moje žití,

jež hřbitovem se zdá mi,

žel, více nezasvítí

mi sladký pohled známý,

ten vlídný pohled měkký,

jenž ztracen pro vše věky...

Já z teskných dum těch procit’

a steskem jat i bolem

jsem zoufalý měl pocit,

ty balvany a skály,

jež tměly se tu kolem,

že na mých prsou stály...

Tak šli jsme z Malé Skály

a bylo mi v té chvíli,

že mrtvá, chladná ruka

se na mé skráně chýlí

a že mi srdce puká...

Já zachvěl jsem se, z lesa

chlad divný na mne vál...

A západ krví plál,

do skal těch smutek nesa.

Kol usínala země

v podzimní kráse prosté.

Jez v dáli hučel temně...

A prázdno v srdci maje

já cítil jsem, jak tma je,

i v přírodě i ve mně,

jak tma je, a jak roste...

A haluzemi stromů

jak v posled slunce vzplálo,

mně hasnoucí se zdálo

jak oko krví rudé,

když skládal cestou domů

jsem tyto verše chudé...