VZPOMÍNKA ZA HANOU KVAPILOVOU.

Bolestiplná, jež jsi mezi námi

své duše trýzeň nesla vřavou všední,

máš věčný mír. A kde se nerozední,

v tom prašnu dál, my jdeme stesku tmami.

Máš věčný mír! I v děj své lidské dramy

jim znala’s srdce své hřát ze dne ke dni.

Zbyl jeho bílý květ, i nedohlední

kde snové tví už mizí věčna v chrámy.

A kudy’s nešla, mělkou cestou střední

jde dále svět, jen o vzpomínku těžší

a poznáním, jímž stesk se neutěší.

Byl slunný den, a stměl se po poledni!

Jen teplá, vonná vlna v duši schvěla:

vzpomínka, úsměv, sen – tvá duše celá.