VZPOMÍNKA ZE HŘBITOVA.

My hněvali se trochu. Potom zase

jsme sešli se, však chlad jen ležel v slovu,

a vzdor a tíha chvěla se nám v hlase.

A tak jen maně šli jsme ke hřbitovu.

Tam bylo ticho, bez života tuchy

vše spalo, nad vším táhla zimy doba,

a na hrobě když věnec hnul se suchý,

tu zachvěli jsme, zachvěli se oba.

A pak už nic se nepohnulo kolem.

Vše spalo klidně, bez povzdechu, tiše,

i strom i hroby i ta s dlouhým stvolem

svým žlutá tráva, z které vlhko dýše.

V té chvíli pak jsme pocítili v duši,

jak hněv a chlad náš marný je a dětský,

jak bolesti jsou větší, které kruší,

a usmířeny dřímou tady všecky.

Jak zápas větší v tichý klid se mění,

a věčný spánek tiší každou muku,

a nad hroby jak stojí Odpuštění...

My dali si a pevně stiskli ruku.