Vzpomínka.

Tak živá je ta vzpomínka,

jak včera bys‘ ji čet‘ –

a zatím prchlo v minulost

již dlouhých dvacet let.

Šel mladý muž, šel domovem,

na srdci tíži měl,

sníh roztál, oráč robotil

a v sadě slavík pěl.

U staré, černé fabriky

se potkal s davem děv –

ty bledé byly, zedrané,

stroj hučel z oken zpěv.

Za dveřmi dítě žebralo,

na něm jsi nezřel lest:

prý tatík churav, matička

již na hřbitově jest!

Pak potkal starce, stařeny –

ve tvářích bídy lesk;

na chatách starých, shrbených

též ležel němý stesk.

A slunko hřálo v jarní vzduch,

pásla se hojná zvěř,

a květem pestrým poset byl

les, pole, luh a keř.

Tak živá je ta vzpomínka,

ač prchlo dvacet let...

A dnes? Je více štěstí tam,

či ještě více běd?