VZPOMÍNKA

Vzpomínko, utkaná ze všech květů,

jež horskou stezku vroubí,

z vrbice fialové,

z nebesky modrých zvonků,

z mladého doubí

i přediva útlých stonků,

co dříme v tobě vznětů

a vůně! Jak žilky achatové

myšlenek vlákna

v jedno tě pojí.

Jak pramen, sníh bílý vsákna

tvůj tok se dvojí

a hučícím vodopádem

dolů se řítí

nad osudů spádem.

Vzpomínko, uvitá z kvítí

štědrou dlaní jednou,

cením tě nad všechno v žití!

Jak nebes modro,

jak tůň neprůhlednou,

jak nejvyšší krásu a dobro,

jež často tak a vděčně

ruce mé ke rtům zvednou

a zlíbají nekonečně.