VZPOMÍNKA.

U nás v kraji mlhy lehaly už v pole,

ale v oněch lesích jak by léto hřálo,

podzimem sic žloutlo listí na topole,

ale kudy šli jsme, ještě nepadalo.

Od Šumavy chvíli chladný vítr zavál,

jenom blíže k sobě schýlil naše čela,

z kytice tvých růží květ snad opadával,

ale jeho vůni ty jsi v duši měla.

A jak měsíc svítil v dálkách mlčelivých,

do hor jsem se díval, a tak se mi zdálo,

ve vanutí větru na hřebenech křivých

jakoby tam němé naše štěstí stálo.

Jakoby tam stálo nad nějakým srázem –

a já jsem tě sotva na svou stezku svedl:

proto jsem se tenkrát zachvěl jako mrazem,

a ty jsi se ptala, proč jsem náhle zbledl.