VZPOMÍNKA.

Podzimní jitro bylo nevlídné a šedé.

Já do přednášek šel se zákoníkem v ruce.

Nad vodou houlily se ranní husté mlhy,

až celý Petřín zmizel v jejich závoji.

Jak často kdysi před tím chodil jsem tou cestou,

kdy v duši více bylo snů a více tepla. –

V tom odkuds z mlhy, jak když paprsk tryskne zářný,

strun zazněl zvuk a po nich pasáž dobře známá,

již často hrával jsem v těch zašlých dobách štěstí.

A maně při tom vynoří se vzpomínka,

v níž všecko mrtvé dávno teple zase žije,

ty doby vůle, práce, a přec blaživé,

co všechno zůstalo v nich podnes nedosněno.

A něco při tom duši podivně tak stiskne,

když taký záblesk dávna kmitne šerem dneška,

jak pasáž žhavých tónů do chmurného jitra.

Non vi si pensa quanto sangue costa – – –