Vzpomínka.

Stála jabloň na výsluní,

vonný obalil ji květ,

krásnější bych neuviděl,

kdybych prošel celý svět.

Zářilo to na vše strany,

vonělo to v dál i šíř,

moji hlavu zasypala

růžovitá větví pýř.

Pod jabloní děvče stálo,

poslouchalo ptačí zpěv,

když jsem na ně zahovořil,

zrudlo líce mu jak krev.

A pak děla: „Hle, jak panna

je ta jabloň na podiv;

myslím si, že v světě každý

strom i květ je také živ.

Nad tenhle však nemá ani

krásnějšího panský sad,

a ten ptáček, jenž v něm zpívá,

bude jeho duše snad.

Jeho duše dozajista,

duše zpěvná lesklých per,

jež se v jeho ňadra vrací

k odpočinku na večer.

Rcete, víc snad o tom víte,

mnoho vyčetl jste z knih...“

já však stál jak po staletí

probuzený v bájce mnich.

Dumal jsem, pak dav jí ruku

řekl jsem: „Též za to mám!...“

Teď, když stromy v polích kvetou,

vždycky na to vzpomínám! –